míza, mízní. Stč. miezha, slk., p.
polský miazga,
r. mezgá, s./ch. mézga. Psl. *mězga
se spojuje s ie.
indoevropský *meiǵh- ‘pouštět vodu,
močit’ (A1, A2, B2) (srov. sln.
slovinský mezéti
‘kapat, téci úzkým pramínkem’), k ně-
muž dále patří s./ch. mìžati, lot.
lotyšský mizt,
stangl. mīgan, lat.
latinský mingere, ř.
řecký omīchéō,
arm. mizem, sti.
staroindický méhati, vše ve vý-
znamu ‘močit