bečka. Dříve i bečva, odtud bečvář ‘kdo dělá bečky’. Všesl. (kromě luž.) - p.
polský beczka, r.
ruský bóčka, s./ch. bȁčva (d. bȁčka aj.). Psl. *bъčьka je odvozenina od *bъči (gen. *bъčьve) (srov. csl.
církevněslovanský *bъčьvь).Zřejměstarávýpůjčkabuďz germ.(sthn.všakdoloženojenbotahha, ježjetěžkozdrojem),čizromán.(vlat. *buttia, pozdnělat.
pozdnělatinský buttis tv.),obojí jde k střř.
středořecký boũttis tv. Hláskoslovně málo jasné (ti͡ > č jen v části slov.
slovanský jazyků (B3)). Srov.  :bedna,