řvát, řvaní, řev, řvavý, řvoun. Stč. řúti, 1.os.přít. řevu (nový inf. analogicky jako bráti - beru). Všesl. - p.strzuć, r.
ruský revét’, s./ch. rèvati, csl.
církevněslovanský rjuti. Psl. *r’uti (1.os.přít. revǫ, rovǫ) je příbuzné se střhn.
středohornoněmecký rienen ‘naříkat’, stangl.
staroanglický rēon ‘bědování, lkaní’, lat.
latinský rāvus ‘chraptivý’, rūmor ‘šum, křik, po věst’, ř.
řecký ōrýomai ‘řvu, vyju, naříkám’, sti.
staroindický rávati, rā̺uti, ruváti ‘řve, křičí’, vše od ie.
indoevropský *reu- ‘křičet, řvát’ (B2) onom. původu. Srov.  :říje,  :ryčet,  :ržát.